26. 1. 2026
Sedím v kavárně, popíjím batch brew a přemýšlím. Přemýšlím nad světem, nad životem, nad lidmi. Ráno na mě vyskočila fotografie, která už nějakou dobu koluje po internetu; porovnání dvou fotografií mladého muže s partnerkou před válkou a po návratu z dvouletého věznění Rusy. Fotografie se mi zdála poněkud zvláštní, ale co mi přišlo ze všeho nejzvláštnější byl celkový pocit, který tento obrázek vyvolal. Komentáře se hemžily směsicí soucitu, výsměchu, ale nejvíce pochybami. "Je tohle AI?" "Haha, to je AI." "Ten krk mu vyrostl o několik čísel a už před válkou ztratil dva prsty z fotky, jasnej AI slop."
V tu chvíli jsem si uvědomila, jak je vlastně naše vnímání nenávratně zlomeno. Příchod svěží přelomové technologie nám nejen zpomalil mozkovou aktivitu, ale svým způsobem nám zaryl pod kůži čip věčného zpochybňování, nedůvěry a vyhoření. Vzpomněla jsem si u toho na hořký osud Alfreda Nobela a jeho vynálezu dynamitu; jeho přelomová inovace měla původně sloužit ve stavebním průmyslu, ale nakonec se používal v obou světových válkách a pro veřejnost se Nobel stal tvůrcem destruktivní zbraně pro masové vraždění. Ve své podstatě hodně podobný osud následoval i s AI; původně primárně pro pomoc lidem a zefektivnění práce, ve skutečnosti z nás postupně vysává naši "lidskost". Krade nám radost. Probouzí v nás kritiky a pokrytce. Podporuje lenost a demotivuje tvořivost. Nevím, jestli to takhle berou všichni, věřím, že ne; jistě se velké množství lidí těší z toho, jak jim AI pomáhá v životě a šetří peníze a čas.
Nabízí se však otázka; opravdu chceme, aby nám šetřil čas takto? Opravdu chceme, aby nám vytvářel chybová loga pro firmy, fake news fotografie, "kreslené" obrázky jen proto, že někdo "neumí kreslit", a bezduché výplňové texty? Skutečně chceme dopustit tohle masové vraždění lidské tvořivosti? Ve městě, kde nyní žiji přejmenovali jednu kavárnu z tuctového názvu na neologické portmanteau obsahující jednorožce. Ze začátku jsem si říkala, jaká skvělá inovace to je, a jak moc se těším, co vlastně s touto změnou provedou. No a k mému "překvapení" se zmohli pouze na logo vytvořené umělou inteligencí, vytištěné na formát nepadnoucí do jejich výlohy, a interiér ponechali ve stejném prvorepublikovém vzezření. Na jednu stranu to ve mně vzbudilo hluboký smutek nad nevyužitým potenciálem, na stranu druhou mě to dovedlo k bolestivému uvědomění, že tohle je vlastně asi naše přicházející budoucnost. Dovolím si parafrázovat větu babičky Šebkové z Pelíšků: "A grafici nebudou mít co žrát."
Čím dál častěji se setkávám s AI výtvory v oblastech, kde by být opravdu nemusely; v umění, grafice, tiskovinách, reklamě,… Vídám AI ilustrace v nápojových lístcích, chybové obrazy jídla v reklamách, mnohoruká monstra na módních fotkách. Umělá inteligence se rozlézá jako metastáze v lidském těle a vysává z lidí radost jako mozkomor ze své oběti. Obrázky se zalévají "močovým filtrem" a začínají se měnit tak, že jsou všechny vlastně stejné. Lidé se začínají učit, že je jednodušší napsat zadání do chatového okénka, než se sejít s živým člověkem a zaplatit mu za jeho práci na míru. Plánují svatby s chatboty. Nahrazují lidskou existenci tam, kde dle mého názoru měla ještě zůstat.
Bezostyšně se teď přiznám, že sama ChatGPT používám. Přece jen nejde kritizovat něco, s čím sami nemáme zkušenosti, ne? A právě díky této zkušenosti si čím dál více uvědomuji, jak je to na jednu stranu mocný nástroj, ale vložen mnohdy do špatných rukou. Chad (jak jej přezdívám) mi pomáhá s rešeršemi, které dokáže dirigovat mnohem efektivněji než vyhledávání na Google. Díky němu jsem byla schopná naprogramovat si software v Pythonu, jelikož jsem nikde nenašla program, který by splnil, co potřebuji. Pomohl mi efektivně si sepsat seznam, co vše pořídit pro nově příchozí kotě, abych na nic nezapomněla a mohla si vše zařídit s dostatečným předstihem. Pomohl mi vytvořit a udržet si finanční plán, když jsem při finišování studií obracela každou korunu a bojovala s depresivním dopamine-boost nakupováním. A když potřebuji zjistit faktické údaje, zeptám se ho a následné informace si ještě ověřím v mnoha dalších zdrojích (aby se nestal případ podobný tomu, kdy si vymyslel obchod v Ostravě, a dokonce zvládl vytvořit i odkaz na neexistující web neexistující firmy).
Věřím, že se určitě najdou lidé, kteří mě po předchozím odstavci odsoudí a uzavřou to stylem, že "kážu vodu a piju víno". Samozřejmě je to každého věc a každý má právo na svůj svobodný názor. Co jsem celým tímto článkem však chtěla říct je to, že by bylo skvělé, kdyby se lidé naučili tento nástroj používat efektivněji. Kdyby přehodnotili sílu lidské práce. Krásu chybovosti. Přijde mi, že se čím dál více svět zaměřuje na dokonalost, ať už lidskou, pracovní, strojní nebo virtuální. Život se zrychluje, adaptace se zkracuje, a najednou máme jeden volný den mezi našimi dvěma pracemi, sedíme u stolu a zpracováváme úzkost, protože jsme se odnaučili nicnedělání. A když se objeví v našem nabitém rozvrhu slepá hodinka, tak nevíme, co se sebou. Máme neutišitelný pocit, že je něco špatně. Na něco jsme určitě zapomněli. Něco jsme určitě měli udělat. A tak bereme do rukou telefony a přejíždíme prstem sem a tam jako nevyléčitelní gambleři, protože jsme se stali závislými na nekonečné konzumaci. Proč nám AI radši nepomůže s tímto problémem, který nám postupně tráví mozkové závity?
Je to zvláštní doba. Občas si přeju, abych svou ranou dospělost prožila v minulosti. Třeba v osmdesátkách nebo devadesátkách. Ačkoliv tato doba měla také svá obrovská úskalí, ze všeho nejvíce truchlím nad ztrátou pomalosti. Autenticity. Osobitosti. Lidé neustále poslouchají 30-40 let staré hity, a já při jejich poslechu vzpomínám na to, jak jsem si uvědomila, že v té době bylo vlastně nahrávání písní tak nákladné, vzácné a nedostupné, že si lidé museli setsakramentsky rozmyslet, co nahrají, aby se jim to vyplatilo. Nyní stačí mít chytré zařízení a bez cenzury vznikne úplně cokoliv. Ve své podstatě je to skvělé, jak se zbořily hranice, ale do jaké míry to je skutečně pozitivní a naopak právě paradoxně omezující?
Tak jako vždy, tak vlastně nevím, jaký byl primární cíl této úvahy. Asi jen a pouze srovnání myšlenek. Zapsání pocitu předtím, než mu uteču v každodenním spěchu. A taky povzdech nad tím, jak se nám postupně narušuje důvěra v okolní svět. Za posledních pět let jsem si prošla dvěma zásadními momenty, kdy mi byla signifikantně narušena důvěra ve skutečnosti, o kterých jsem dříve nepochybovala. Bylo to pro mě tak jisté jako jedna a jedna je dvě. A po nějaké době jsem se dozvěděla, že to takhle nikdy nebylo. Jedničky nebyly jedničkami, dvojka nebyla dvojkou. Ve skutečnosti se možná ani nejednalo o čísla, ale o písmena. Zjistila jsem, že jsem mnoho let strávila ve lži, která pro mne byla falešným přístavem. A při tomto uvědomění, které do dnešního dne stále zpracovávám, jsem si uvědomila, jak paralelní to je se současným fenoménem umělé inteligence. Jak důležité je osvojit si schopnost kritického myšlení, umět jej používat a nenechat se zlomit jedním úhlem pohledu. Jak praví jedno indické filosofické podobenství o slepcích a slonovi: každý slepec ohmatá různou část těla slona, a nedokáží se shodnout na jednom popisu - jeden nahmatá kmen (noha), druhý hada (chobot), další provaz (ocas), jiný zase pevnou zeď (břicho) a další oštěp (kel). Stejně jako dva lidé naproti sobě stojící se nedokáží shodnout na tom, jestli před sebou vidí číslo 6 nebo 9. Je proto důležité si radši slona obejít sám, dát si načas a prohmatat každou jeho část, abychom se mohli přesvědčit, že to není ani provaz, ani oštěp, ale živý tvor. Je důležité obejít si číslici ze všech stran, abychom mohli s jistotou říci, že se může z jednoho úhlu jednat o šestku, a z druhého zase o devítku.
Kéž by ve školách místo trojčlenky radši vyučovali kritické myšlení a selský rozum.