Mám blok.
(A píšu o něm na blog, haha.)
Už několik měsíců. Možná by se dalo říct, že i pár let. A jelikož už několik dní po sobě jdoucích se marně snažím něco vytvořit, rozhodla jsem se, že alespoň opráším jednu starou jistou možnost - můj blog. A když už teď nedokážu kreslit, malovat, tvořit, tak Vám aspoň napíšu něco málo o celém tomto podivném bloku a neviditelném boji, který už řadu let vedu uvnitř.
Bývala jsem tvořivé dítě odnepaměti. Pořád jsem něco vyráběla, ať už to byly figurky z FIMO hmoty, papírové noviny, knížky, obrázky, sborníky pohádek, ilustrace,... Všechno možné. Na základce jsem se dobře učila, takže jsem měla vždy jedinečnou příležitost si v hodinách kreslit do sešitů a vytvářet různé fiktivní světy ve své hlavě. Každou chvíli jsem vymýšlela nějaké nové speciální projekty; jednou to bylo samovydávání fiktivního bulvárního časopisu pro fiktivní svět s fiktivními postavami. Pak to bylo rozvětvené backstory pro naši kočku a jejího záhadného milence v podobě plyšového sněžného tygra. Nebo to byla série důmyslných úkolů a testů pro naše psy, aby si jen ten nejšikovnější vysloužil krásný ručně malovaný diplom.
Bylo toho tolik. Trénovala jsem kreslení, učila se japonsky, psala svoje příběhy, kreslila vlastní komiks. Jenže pak přišel konec základní školy, přechod na gymnázium, se kterým přišlo i jedno z mých nejtemnějších období. Vzhledem k vícero aspektům z osobního života jsem měla tu čest poznat své první deprese, které mě bohužel ovlivnily v mnoha směrech; jedním z nich byla i produktivita. Najednou už jsem neměla takovou chuť tvořit, kreslit, vymýšlet, a když už jsem něco přece jen kreslila, byly to vesměs velmi depresivní kresby, které sloužily spíše k terapeutickým účelům. Ztratila jsem se sama v sobě.
Jelikož jsem sem dnes nešla psát svůj životní příběh, pominu okolnosti mého přechodu z gymnázia na uměleckou školu; nicméně skrz vícero faktorů jsem v druhém ročníku úspěšně složila přijímací zkoušky na uměleckou školu a místo třetího ročníku gymnázia jsem začala novou školní docházku v prvním ročníku na oboru grafického designu-ilustrace. Na jednu stranu jsem si říkala, že se mi konečně splnil ten sen; konečně budu moci kreslit a dělat to přímo do školy! Po jeden a půl roce outsiderování na gymplu s depresemi, podprůměrnými známkami a štítkem "ta jiná divná" jsem byla více než natěšená na nový začátek. Mísilo se ve mně vzrušení, naděje a nervozita, a nemohla jsem se dočkat, až zažiji zkušenost na umělecké škole na vlastní kůži.
Tento měsíc je to deset let, co jsem na Šuřku nastoupila (ŠUŘ - Škola Uměleckých Řemesel - původní název pro SŠUD - Střední Školu Umění & Designu) a i po těch deseti letech jsou to nejkrásnější čtyři roky studijního života, co jsem v tom svém dvacetiletém studentském životě zažila. Ale i přesto, že to nazývám jako nejkrásnější roky života, i přesto mi během tohoto období začalo v duši klíčit cosi, co mi do dnešního dne prorůstá duší a dusí moji kreativitu.
Možná to v sobě nosím už delší dobu, kdoví. Nicméně má teorie je taková, že tato první interakce s profesionální půdou umělců a ambiciózních/vyhořelých učitelů pomalu, ale jistě udusila tu nevinnou dětskou zvídavost. Tu nezkaženou kreativitu, spontánní tvořivost, která nebyla poháněna perfekcionismem nebo naopak usměrňována sekundárními konstrukty správnosti. Při celkové bilanci stejně vždycky dojdu k tomu, že od této doby už jsem na tvorbu nikdy nepohlížela tak, jako předtím. A je to vlastně dobře, nebo špatně?
To je to, na co se pořád snažím nějak přijít. Ale jedno vím jistě; jsem na sebe občas tak přísná, že mě to dožene do přesně tohoto stádia, ve kterém se nacházím i nyní, a nejsem schopná se do toho dostat. A když ze sebe teď tak spontánně sypu věty, najednou mě napadlo: já se vlastně bojím udělat chybu. Celý život jsem pořád směrována k tomu, abych odváděla dobrou práci, abych ukázala, co ve mně je, protože jsem byla takové to klasické nadané zázračné dítě, které si za to za odměnu ponese do dospělosti poukaz zdarma na syndrom vyhoření. Všichni ve mně viděli veliké věci, a místo abych to pozitivně přijala, úzkostlivě jsem se toho držela jako jediné možnosti na úspěch. Go big or go home.
Asi největší chybou v tomto cyklu zklamání byl nástup na vysokou školu. Měla jsem od této instituce veliká očekávání, ale bohužel to jen vedlo k dalšímu zklamání. Vzhledem k osobním okolnostem jsem byla tehdy přivázaná k jediné lokalitě, čímž se mi drasticky snížil výběr oborů, a tak jsem skončila na oboru Sochařství. Tento obor se mi za těch šest let studia v kombinaci s covidovou distanční výukou tak nehorázně zprotivil, že i přes magisterský titul je mi extrémně proti srsti, když mě někdo osloví "paní sochařko". Ani omylem. Nebo spíš ANO, omylem. Omylem jsem vystudovala magisterský obor, který mi dost možná k ničemu nebude a zakopal mnoho hřebíčků do rakve mé tvořivé spontaneity. How stupid can you be, huh?
A když si k tomu teď tak sednu a zamyslím se, tak si za to všechno vlastně můžu sama. Můžu si za to svým myšlením, svým ochromujícím perfekcionismem, svou touhou po tom "být dost dobrá". Jenže k čemu nám je šíp, který nikdy nevystřelíme? K čemu nám je semínko sebevzácnější květiny, které nikdy nezasadíme?
Tohle je něco, s čím poslední dobou hodně bojuji a snažím se to pomalu přemoci. Jenže ne vždycky se to daří. Zkouším teď kreslit každý den, ale občas cítím, jak mám potřebu se zdráhat mnohem víc než jiné dny; a dnes je přesně tento den. Je nepříjemné dělat věci špatně, přestože můžete, když jste v minulosti vlastně vůbec nebyli konfrontováni s fenoménem chyby jakožto přirozenou součástí procesu. A tak si čím dál víc uvědomuji, jak fundamentální tohle vědomí je. Že je vlastně mnohem důležitější naučit se dělat chyby, kreslit škaredě, nepřesně, křivě, a až pak se učit kreslit hezky, přesně a upraveně. A přesně na tohle jsem si teď sama pro sebe dohodla osobní soukromé doučování se sebou. Budu dělat chyby a budu za ně ráda.
Tak jsem třeba včera sedla večer k tabletu a nakreslila škaredého corgiho. A nakonec z toho vznikla docela fajn samolepka. No a dneska mám na kontě slušných několik odstavců dalšího článku na blogu. Když se bojím kreslit obličeje, zkouším kreslit zvířata. Když ani to nejde, tak kreslím jen různé linky. Spojuju čáry, dělám kolečka a puntíky. A když ani to nejde, tak píšu.
Zapřísáhla jsem sama sobě, že tu malou tvořivou holčičku nikdy neopustím. Vždycky tu s ní budu a budeme spolu vytvářet svět. A tak jsem tady, zmatená, vyhořelá, s mizerně placenou prací na cizím místě, ale odhodlaná budovat kreativní budoucnost víc, než kdy dřív. A tak občas kreslím škaredé psy, křivé kočky nebo bramborovité tváře, i když to občas fakt hodně nejde.
Kreslete, tvořte, pište, malujte. Ono to AIčko to stejně neumí udělat tak, aby v tom byla ta duše. A koho baví generovat bezduché obrázky, tak mu stejně ani nejde o obsáhnutí duše do onoho obrázku. Tak se na ty lidi vykašlite a nakreslete si na ledničku jednoho škaredého koně pro štěstí. Třeba budete produktivnější než já dnes.
Vlastně ani nevím, co bylo smyslem tohoto článku. Omlouvám se všem, kdo jste to dočetli až sem a čekali nějaké přelomové řešení nebo zjištění fatální chyby. Nic takového se tu bohužel neskrývá, ale to je tak nějak asi i pointa všech mých blogových příspěvků - prostě píšu píšu, a něco z toho vznikne. Tak snad jsem si i já v duchu splnila pomyslné kritérium pro napsání článku... a jestli ne, tak to může být takový můj malý škaredý koník na blogovací ledničku.
Opatrujte se kulišáci, a vykašlete se na strach. <3