Po delší odmlce se opět vracím s nějakým tím zamyšlením.
Minulý týden jsem se vrátila z výletu v Seoulu a záhy nato onemocněla. Mé tělo si nejspíš řeklo, že potřebuje ještě více času na rekonvalescenci, a vlastně se mu ve své podstatě ani nedivím. A tak se snažím mu v rámci možností dopřát, co je potřeba.
Mám samozřejmě v plánu napsat i nějaké rozsáhlé články o Koreji, korejské kultuře, umění, běžnostech, které jsou u nás podivnou záhadou, ale ještě na to nejspíš nepřišel ten správný čas. A nechci slibovat přesné datum, den, měsíc, protože už léta vím, že tohle u mě prostě nefunguje. 😅 Takže až přijde vhodný čas, tak to tu bude. Nebojte.
Poslední měsíce, možná tak půl roku, se nacházím v podivné fázi mého života. Nevím, jestli jde o finální uvědomění, jak moc je dospělost přeceňovaná, o vliv momentální politicko-ekonomické situace, o nedostatečnou schopnost mého mozku udržovat v sobě serotonin či čistě a pouze o to, že mám na hovno nastavení mysli.
Vlastně ani nevím, proč to píšu sem, ale nejspíš se jedná o takový ten komplex pudu sebezáchovy, kdy se snažím psát pro své minulé já, budoucí já a pro všechny já vás, čtenářů, kteří se třeba nachází, nacházeli nebo budou nacházet v podobné situaci. Takový ten podivný pocit, kdy se snažíte předávat vlastní zkušenosti, ať už jsou jakékoliv, abyste mohli alespoň druhým lidem pomoci předejít Vašim nesnázím. Takové ty monology, které byste asi běžně vyprávěli svým dětem nebo vnoučatům u šálku čaje v houpacím křesle. To asi bude ono.
Za všechno si můžeme sami. Tak to je.
Od té doby, co chodím na terapie, dozvěděla jsem se o různých přístupech, které Vám pomohou lépe zvládnout náročnou situaci. A jeden z nich, který mě právě drží nad vodou a díky kterému se ještě nějakým způsobem držím v přijatelném (mo)mentálním rozpoložení, je vědomí toho, že mám všechno ve svých rukou a vědomí konečnosti.
Všechno jednou skončí.
Teď mě prosím nechápejte špatně. Neberte předchozí větu jako depresivní nihilistický povzdech, ačkoliv to tak může znít. Vědomí konečnosti je na jednu stranu smutné, ale na stranu druhou to člověku může dodat obrovskou naději a energii. Za chvíli se k tomu dostanu více dopodrobna.
Uvedu příklad sama na sobě. Momentálně se nacházím pod obrovským tlakem mých vlastních extrémních očekávání, rozjetých cest, rozpracovaných projektů a vizí, které chci realizovat. Bohužel jsem toho na sebe naložila větší množství, než kolik je pro jednoho člověka zdravé, ale jak to v životě bývá, co si kdo nadrobil, to si musí i sníst. A stejně tak i já musím vzít plnou zodpovědnost za to, v jaké situaci se momentálně nacházím.
Tohle je ovšem poměrně složité uvědomění, ke kterému stojí práci dojít a skutečně si to uvědomovat, ne si to pouze nalhávat. Lidé mají totiž často tendenci vinit všechny a všechno okolo - špatné počasí, geny, svoji tetu, svého šéfa, špatnou lokalitu, astrologické rozpoložení či nadpřirozené entity. Pravda je však taková, že si za danou situaci často opravdu můžeme sami. Neplatí to u všeho - samozřejmě ne vše můžeme plně ovlivnit, ale vždy máme jedinečnou možnost to ovlivnit alespoň zčásti: svojí reakcí a přístupem.
Věci se dějí, štěstí je náhodný element a čas ubíhá sakra rychle. I přesto si však lidé mají tendenci způsobovat stres, neadekvátně ho řešit a způsobovat si tímto řešením ještě větší stres. Tragikomické, že? Tak to ale bohužel je. Nicméně proto sem nepíšu. Nebo možná ano. Píšu to sem, protože přesně tak to mám, ale jsem odhodlaná s tím bojovat, a chci, abyste s tím zkusili bojovat i Vy. Každopádně důležité je, co se vlastně s celou touto situací dá dělat? Všechno zabal do úhledné kupičky, za stálého míchání to polij benzínem, zahoď na to dozlatova hořící sirku, sbal si věci, odleť do Koreje, uvař si nudle v GS25 a změň si jméno. A zatanči si šťastný taneček deště na melodii přijíždějícího metra. Ach, kéž by existovalo takové jednoduché řešení.
...ale ono ve své podstatě existuje.
Všechno má svoji časovou linku, která má začátek a konec.
Mark Manson ve své knize Důmyslné umění, jak mít všechno u prdele často píše "přestaňte být oprávnění idioti" nebo něco v tom smyslu. A má zatracenou pravdu. Celá ta kniha je krutě upřímným zrcadlem, které si myslím, že by si měl opravdu přečíst snad každý, kdo má krizi. A možná i každý, kdo krizi nemá, aby se případně ujistil v tom, že všechno dělá dobře. A nebo zjistí, že vlastně má krizi a rovnou ji i překoná.
Ať chceme nebo ne, vždycky budeme řešit nějaké problémy. To je zkrátka přirozenost života. Důležité však je, abychom neklesali na mysli, což je s přibývajícím množstvím problémů a ubývajícím množstvím energie těžší a těžší. A tady přichází na řadu jedna spásná myšlenka, která alespoň mně osobně nesmírně pomáhá.
Zkuste si sednout, sepsat si všechny problémy, které Vás tíží a napište si k nim datum konce. Když vidíte konečná data, kdy Vás daný problém opustí, najednou se dýchá trochu volněji, nezdá se Vám? A teď si je všechny zkuste seřadit chronologicky podle času jejich konce. Hned se dá jednodušeji orientovat v tom, čemu je potřeba se věnovat akutně, a co ještě může nějakou chvíli počkat.
Když už se nacházíte v neideální situaci, zavaleni povinnostmi a problémy, nezbývá než se tomu dříve či později postavit. A když už se máte postavit mocnému a silnému protivníkovi, je potřeba si rozfázovat plán bitvy. A právě díky tomuto časovému rozfázování (a často jen i tomu holému jednoduchému faktu, že víte, že třeba za měsíc Vám skončí třetina problémů, které právě řešíte) můžete zefektivnit vlastní kroky v životě. Nemusíte se teď hned hnát za vším naráz, spoustu věcí můžete klidně odložit na příští týden. Nebo aspoň na zítra. Nebo na večer. A jakmile dořešíte nejakutnější problém, můžete se vrhnout na další. A tak dále, a tak dále.
Vaše chyby nejsou Vy.
Nezapomeňte na to, že nejste žádní superhrdinové. Nikdo není. Jsme lidi; obyčejní, chybující, z masa a kostí. Když v nějakém problému selžete, neznamená to, že jste opovrženíhodné bytosti. A pokud se Vám někdo snaží vnutit názor, že jediné selhání definuje celou Vaši osobu, tak to asi není úplně nejlepší kamarád. Chyby se dějí, jak říká jedno moudré anglické rčení - exkrementy se stávají - a život jde dál. Vážně. Život jde dál, i když Vás vyhodí z práce. Život jde dál, i když ukončíte mnohaletý vztah. Nebo i když neuděláte zkoušku. Život jde dokonce dál, i když ztratíte ponožku do páru. Nebo telefon.
V ideálním případě se z chyb poučíme a pokusíme se je neopakovat. V méně ideálním případě se budeme se stejnou chybou setkávat do chvíle, až se skutečně poučíme. Ale vždycky přijde chvíle, kdy to skončí. Věřte mi. A skončí to v tom dobrém slova smyslu. A tak nemá smysl se zbytečně nimrat v tom, co nemůžeme změnit.
Všechno jednou skončí, tak jdi do toho, ať to do té doby stojí za to!
Vědomí konečnosti nám dodává zvláštní pocit optimismu, pokud k němu přistupujeme správně. Ať už se jedná o konečnost vlastní, konečnost dané situace, vztahu, práce, geologické vazby, života. Dodává to jakýsi rámcový tvar, který často postrádáme a vnímáme všechno jako neurčité, a na základě toho pak i často děláme nevhodná rozhodnutí. Když si ale lépe uvědomíme celkovou konečnost všeho, ten omezený čas, který nám zbývá na daném místě, na pracovišti, s daným člověkem, na daném projektu, můžeme tak i lépe odhadnout naše nakládání s danou problematikou. Nemyslíte?
Lidé často kompletně změní svůj život, když zjistí, že jim zbývá omezené množství času naživu, např. kvůli nemoci. Jenže takové uvědomění nemusíme mít jen při nemoci; jen je potřeba mít silnou vůli. Já vím, já vím, lehko se mi to kecá, a hůř se koná. Ale osobně u mě malým krokem k takovéto změně budiž tento článek na blog; léta jsem si říkala, jak mi chybí psaní, ale bála jsem se znovu začít. A tak tu teď sedím, píšu tyhle žvásty, které kdoví, jestli vůbec někdo dočte až sem, ale píšu! A třeba se jednou odhodlám zase i na další knihu! Důležité jsou malé krůčky.
Čím procházíte Vy? Co Vám pomáhá v řešení problémů? Povězte mi to v komentářích!
Ať už si procházíte čímkoliv, přeji Vám z celého srdce, ať se přes to dostanete a jste zase o krok blíže Vašim malým velkým snům. Zvládnete to! 💜