"To bych zvládl taky."

 "To bych zvládl/a taky," ozývá se často (nejen) před mnohými konceptuálními díly. Velmi zajímavou rozpravu o tomto tématu vedl umělec Marian Palla na komentované prohlídce své výstavy Malé nekonečno. Výstava se koná v brněnské Fait Gallery a můžete se na ni přijít podívat do 4. 5. 2024.

Pan Palla právě velmi trefně popisoval odpověď na tento kritický povzdech.

"To bych zvládl/a taky."

"Tak proč jsi to neudělal/a?"

Marian Palla na komentované prohlídce své výstavy Malé nekonečno, Fait Gallery, 2024

"To bych zvládl/a taky" je vlastně poměrně licoměrná poznámka, kterou není nutno říkat, ale lidé ji často mají tendenci vyřknout, nejspíš pro vlastní pocit zadostiučinění, pro lepší smíření se s faktem, že ano, skutečně to udělat mohli, a mohli tak být např. úspěšnými konceptuálními umělci, ale nejsou. Zbyl jim pouze tento povzdech.

Možná si říkáte, proč o tom takto lamentuji, ale přišlo mi to jako trefné zamyšlení, které vlastně předcházelo celé této úvaze, článku, vlastně ani nevím, jak to nazvat. Včera před spaním, jak jsem si tak srovnávala myšlenky, začala jsem si podvědomě psát v hlavě článek. A jak jsem si libovala, že se bude psát jedna báseň, jak se na něj hned vrhnu, až se vyspím,... No, a ono ne. Tak jsem se do toho pustila aspoň teď večer v rámci odpočinku mezi jarním úklidem před odletem do Koreje - nakonec je přeci jen lepší pozdě, než-li vůbec, no ne?

Když jsem před časem přemýšlela o tom, co sem vlastně napíšu jako další článek, říkala jsem si, že vlastně nevím, co psát. V životě se mi toho teď děje příliš mnoho, že by to vyšlo na několikasvazkovou melodramaticko-tragikomickou sérii, ale nepřijde mi to dostatečně zajímavé a vhodné na to, abych tím plnila řádky mého novorozeného blogu. A pak to přišlo; pochyby.

"Co když budu jen tak psát, a budu psát naprosté blbosti?"

"To přece nikdo nebude číst."

"Všichni si určitě budou říkat: 'To bych zvládl napsat taky.' A budou mít pravdu."

Ano, budou mít možná pravdu. A co? Vždyť to ničemu nevadí, že to, co napíšu, nebude žádná diplomová práce či článek do Reflexu. Ničemu nevadí, že to bude jen momentální zamyšlení. Nebo ano? Čemu?

Pohled na západ slunce z lesoparku Bílá hora. Je to hezká fotka, tak by byla škoda si ji nechat pro sebe.

Jak jsem se tak dnes prohrabovala změtí předmětů různého původu v krabicích určených "na úklid potom", přičemž "potom" mělo přijít už před mnoha měsíci, rozdýchávala jsem další nával úzkosti a kontemplovala nad tou smrští, která se nazývá život, řekla jsem si: "A vlastně proč ne? Proč bych si na chvíli nemohla sednout a nechat prsty bloudit po klávesnici, propojovat myšlenky s písmeny a dávat jim tento pixelový tvar bez ohledu na výsledek?"

Je to totiž problém, se kterým bojuji celý život; pořád se něčeho bojím. Pořád se dlouhou dobu odhodlávám k vlastně naprosto banálním rozhodnutím a vnímám je jako něco nesmírně důležitého. A když se na moment zastavím, ohlédnu se a podívám se na celou situaci s odstupem, uvědomím si, že vlastně nic není tak strašné, jak se to zdá být uvnitř v hlavě. Jen je občas těžké si to uvědomit. Občas je sakra těžké se vůbec na moment zastavit.

Velmi často bojuji s tím, že mám také strach se do něčeho pustit, protože vím, že to nebude dostatečně dobré. Proč se snažit, když to bude stát za nic? To bych se radši neměla snažit vůbec. Nemůžu se přece přihlásit do soutěže s nedokonalým kostýmem. Nemůžu přece žádat o grant na dílo, jaké mám zrovna v plánu a nevím, jestli se povede. Nemůžu jen tak napsat článek po zhruba pěti letech spisovatelského hiátu. Nemůžu to a tamto. Opravdu?

Jenže kdyby si tohle řekl např. takový Gustave Courbet po odmítnutí Pařížského salonu v roce 1863, nebyl by součástí Salonu odmítnutých, nevytvořil by hromadu dalších ikonických děl francouzského realismu, nedostal by se tam, kam se dostal. Dost možná by o něm nemělo povědomí ani takové množství lidí jako nyní. Kdoví?

Gustave Courbet, obraz Pohřeb v Ornans (1849), odmítnutý Pařížským salonem (1863).

To stejné např. i již dříve zmíněný Marian Palla. Tam se jedná o trochu jiný typ umění, ale myšlenka je stále stejná; kdyby byl paralyzovaný odmítnutím, škarohlídskými poznámkami o naivitě a primitivitě svých děl podle nepoučeného diváctva a soustředil se příliš na názor ostatních, přišel by o ten pocit potěšení z tvorby. Přišel by o celou podstatu svého umění. Přišel by o možnost předat tuto myšlenku dál, a nemohl by tak inspirovat a motivovat další lidi ve svém bližším i širším okolí.

A tak tu sedím, studenýma rukama píšu na klávesnici a přemýšlím, jak jsem se vyjma času v práci odnaučila psát na klávesnici. Píšu změť myšlenek, kterou vlastně zvládnete napsat i Vy. A v tom je to kouzlo; můžete. Běžte, napište ji. Je to krásné a očistné, a třeba si u toho psaní uvědomíte nějaké přelomové myšlenky. A nebo si jen vzpomenete, že jste ještě nevytáhli prádlo ze sušičky, přesně jako jsem si to uvědomila teď já.

Ne všichni dokážou psát o maličkostech. Ne všichni vůbec mají potřebu psát, a to je naprosto v pořádku. Někteří však naopak rádi čtou, a abych se zase vrátila k psaní poutavých příběhů, zajímavých zamyšlení a citlivých bajek, které třeba lidi budou rádi číst, je občas potřeba psát i podobné chaotické úvahy.

A podívejte se, kde až jsem. Napsala jsem solidně dlouhý článek s velkým množstvím odstavců! A ani to nebolelo. A najednou je mi i méně úzko.

Zamrzlá větvička, leden 2024

Já vím, lehko se to říká a hůř koná, ale je na tom fakt kus pravdy - nebojte se. A nebo se bojte, ale dělejte to. Udělejte to, čeho se bojíte. Ozvěte se na tu nabídku práce, kde Vás dost možná odmítnou. Odevzdejte ten projekt, i když máte okolo sebe velikou konkurenci. Požádejte o pomoc s něčím, co jste hrdě hlásali, že zvládnete sami. Ono to všechno nakonec dobře dopadne. A když ne, však on se svět nezboří. Fakt ne. Málokdy se v životě setkáme s tak zásadními situacemi, kdy by nám jediné rozhodnutí mohlo zničit úplně všechno bez naděje nápravy (pokud ovšem nedržíte náruč plnou trhavin, neležíte na kolejích přijíždějícího shinkansenu nebo shodou náhod neupouštíte hořící sirku uprostřed moře oleje).

Každopádně ať už se ve Vašem životě děje cokoliv, zkuste zhluboka dýchat. Je to náročné, život v uspěchané době plné technologií, které se vyvíjí rychleji než my je náročný, ale i přes to všechno nesmíme zapomínat na ty drobné jiskřičky radosti, díky kterým si uvědomíme, že jsme rádi na světě.

Kvetoucí stromy. První sněženky. Lidská láska, láska němých tváří. První noc v čerstvě povlečené posteli. Vůně ranní kávy. Chuť Vašeho oblíbeného jídla. Smích Vašich milovaných.

Je toho mnoho. Jen nesmíme zapomenout.

Nesmíme zapomenout se občas zastavit a bez obav udělat třeba něco, co by ostatní zvládli taky.

Tak šup! Pusťte se do toho. Já jdu zase uklízet. 💜