Je tomu tak, už zase se vracím k mému decentně pozapomenutému blogu po více než roce beznadějné hibernace. Je zajímavé, že mám tendenci si na psaní volných textů vzpomenout vždy ve chvílích, kdy marodím; stejně jako při psaní posledního článku, i nyní ležím v posteli, usrkávám teplý čaj se zázvorem a citronem a kupím hordu posmrkaných kapesníků. Tyto chvíle osobní indispozice nás donutí na chvíli se zastavit, změnit rychlost přehrávání života z 3,5x na 0,75x. Najednou je to šok - nejsme na to zvyklí. Nebo aspoň většina z nás pohroužených do hustle-culture životního stylu. 😅
Poslední rok byl neskutečná horská dráha. Vlastně mi tato sezónní onemocnění jako jedna z mála umožňují se skutečně na chvíli zastavit, jelikož bez nich jsem vlastně pořád v jednom kole. Kdo mě znáte, tak víte, že jsem šílenec, který pořád něco dělá, někam chodí, někde pracuje,... Kalendář svítí jednou barvou vedle druhé. Naštěstí se však již brzy posunu do nové životní etapy a tu šílenou horskou dráhu nějak stabilizuji.
V dnešním spontánním článku budu psát o začátcích, o koncích, o odpočinku, a také o laskavosti. Jsou to asi taková klíčová témata mého posledního uběhnutého roku, a co se tak občas bavím s přáteli, tak se nejspíš jedná o jakési podprahové kolektivní rozpoložení, kterým si prochází mnoho bytostí okolo. Rozhodla jsem se proto nenuceně napsat o svých poznatcích a emočních vjemech, které postupně sbírám a jejichž vývoj v sobě rozpoznávám; třeba se v následujících řádcích najdete také.
Čas neuspěcháme. Všechno má svoji předurčenou chvíli.
Přesvědčuji se o tom den ode dne čím dál víc. Všechna rozhodnutí, chyby, úspěchy, loučení i vítání jako by nás vždy vedla tam, kde máme být. I když se to občas nezdá, i když váháme a litujeme, ve finále se vždy ocitneme na správném místě. Rok 2024 mne o tom do sytosti přesvědčil; a vlastně možná celá ta transformace začala právě na onom výletě do Koreje.
Uvědomila jsem si tam, jak krásné je být šťastná. Jak úžasně osvobozující je obdivovat každou maličkost, radovat se z přítomnosti a dýchat z plných plic. A zároveň jsem si i uvědomila, jak ten život strašně rychle letí. Nyní budu pokračovat v duchu takových těch otřepaných frází typu "žijeme jen jednou", ale ono to tak skutečně je. Nemá smysl se trápit někde, kde jsme nešťastní, dělat něco, co nás nenaplňuje, být s těmi, kteří nás vedou na nesprávnou cestu. Jakmile si uvědomíme, že máme celý život ve svých rukou a strůjcem svého (ne)štěstí jsme jen my sami, a skutečně tuto informaci přijmeme, můžeme se postupně začít dost výrazně měnit.
Svět nám velmi často ukazuje, jak máme žít, jaké máme mít tempo, jakých máme dosahovat výsledků. Často jsou tato pravidla zakořeněna i v kulturních tradicích napříč světadíly, a jakmile z těchto tradic vybočujeme, něco je špatně. Samozřejmě se tyto stereotypy začínají postupně bořit, ale i tak se stále nacházíme v období, kdy je od nás "předpokládané", že v určitou část života budeme v určité etapě. Jenže co když nejsme?
Věřím tomu, že každý z nás máme nějaký vnitřní sled událostí. Jako bychom měli velmi letmo načrtnutý scénář našeho života v jednoduchých bodech, a my sami do toho jen doplňovali podrobnosti a věci okolo. Ale již od prvního autonomního rozhodnutí v našem životě se vlastně vydáme na nezastavitelnou cestu, která pokračuje bez ohledu na následky. Jedno rozhodnutí vede k druhému, druhé k třetímu a čtvrtému, a takhle to jde dál až k tomu rozhodnutí finálnímu. A ačkoliv můžeme občas plakat nad špatným rozhodnutím, opak je pravdou; i tyto zlé zkušenosti nás musely dovést právě tam, kde stojíme teď.
Není sebepoznání jako sebepoznání
Již od dětství žijeme podle určených pravidel. Jsme neustále zasazováni do škatulek, vybíráme si z konkrétních seznamů, spadáme do určitých archetypů. Jenže často právě až v dospělosti si uvědomíme, že ne vždy musíme být jedna a ta konkrétní osobnost. Nemusíme mít rádi jen omezené množství barev. Nemusíme se s oblibou oblékat do žlutých triček jen proto, že se to líbilo naší tetě. Jakmile začneme trávit více času sami se sebou, při toulkách ve vlastní mysli objevíme své vlastní nitro, svou vlastní podstatu. Tohle objevování nám většinou trvá celý život, a někdo se pořádně nepozná ani za celý ten čas, co na této planetě stráví.
Zásadní však je, když si začneme všímat, co jsme my a co je jen obraz toho, co by chtěli ostatní, abychom byli. Pro mě například tohle uvědomění bylo zlomovým procesem minulého roku, a vlastně stále ještě je. Začala jsem se opravdu více poznávat, být více sama se sebou, a najednou jsem si uvědomila, že obrovské množství rozhodnutí nejsou moje. Spousta cest nepatří mezi ty, kterými opravdu chci kráčet, stejně jako ne všechny odrazy mé osobnosti skutečně patří mně.
Začala jsem se o sobě postupně znovu učit. Při každém rozhodnutí jsem se na chvíli zastavila a zamyslela se, co skutečně chci udělat já. Najednou jsem začala zjišťovat, že jsem řadu let kopírovala ideje a způsoby jiných, nikoliv sebe samotné, a proto jsem tak často cítila ten nepopsatelný rozkol a zmatek. Právě proto jsem si připadala jako ve své bakalářské práci (Na)kami, ve které jsem vytvářela místnost plnou skartovaného papíru. Měla jsem v sobě vlastně všechny dílky, jen byly neuspořádaně rozházené všude možně tak, že mi nedávaly smysl. Přesto jsem se jich pevně držela a hledala v nich útočiště.
Všechno tohle zjišťování a sebepoznávání je sakra tvrdá a nepříjemná práce. Musíte se brodit blátem a zaprášenými zákoutími vlastní duše, abyste objevili, kdo skutečně jste. A také musíte cestovat na spoustu míst, a na těchto místech existovat, abyste si uvědomili, které paprsky světla jsou pro vás ty pravé. Je to jako s pokojovými rostlinami; ne každá potřebuje přímé slunce, některá vyžaduje časté zalévání, jiným to naopak škodí. A pokud květinu dostaneme (stejně jako sami sebe) bez štítku s doporučeným zacházením, musíme zjistit, co je pro ni dobré z vlastní zkušenosti.
Jaký je smysl v šíření nenávisti?
Nad čím se poslední dobou hodně zamýšlím je všeobecná podstata nenávisti a negativního konání. Ať už se jedná o situace pod celým širým nebem, nebo z toho mého osobního mikrosvěta, nerozumím lidem, kteří mají potřebu konat zlo. Nebo vlastně rozumím, ale nesouzním s tím. V poslední době jsem měla tu čest zjistit spoustu informací o bytostech z mé minulosti, které činí porůzné pochybnosti, a dovedlo mě to opět ke vzpomínce na buddhistickou filosofii, o kterou jsem se dříve okrajově zajímala. Vlastně ve finále s těmito nešťastnými lidmi soucítím a cítím vůči nim lítost, jelikož do sebe všemi těmi škaredostmi vnáší temnotu, šmír a bolest. A odmítají se z toho vyléčit.
Díky těmto úvahám jsem začala pochybovat sama o sobě; co když jsem vlastně stejná jako oni? Co když toužím po zraňování stejně jako oni, jen to potírám pozlátkem, abych to nepoznala? Tohle téma jsem mnohokrát propírala na terapii, a naštěstí jsem dospěla k závěru, že díky vlastní sebereflexi a celkové osobní podstatě do těchto negativních konotací nespadám. Občas se totiž setkáme s lidmi, kteří manipulují s námi i s lidmi všude okolo, aby zohýbali realitu k obrazu svému. Svým způsobem jsou nemocní, jen to není vidět podobně jako zlomená noha. Bohužel pak často těmto manipulátorům skáčeme na špek a žijeme v jejich realitě, která se však odvrací od té naší, a nějakou dobu trvá, než se zase dostaneme zpátky k sobě.
Mrzí mě, že v sobě mnozí nenachází dostatek sebeuvědomění, aby aspirovali k tomu být lepším člověkem. Neustále se motají v začarovaném kruhu a ventilují vlastní frustraci, kterou nedokážou transformovat do soucitu se sebou samým. Mrzí mě, že pak často přichází čas na rozchod s těmito lidmi, jelikož odmítají přijmout jakoukoliv snahu o odvrácení od jejich negativity. Nikdy není nic černobílé a i v těchto bytostech často vidíme světlá místa, kvůli kterým v jejich životě tak dlouho přesluhujeme na úkor vlastního štěstí. O to víc pak tato loučení bolí.
Jak se tak ale tím mým životem postupně protloukám, čím dál víc si uvědomuji, jak se život tak moc liší od krásných filmů. V našem životě jen zřídkakdy dostaneme kompletní ukončení, dojemné rozloučení, poslední zamávání či polibek nebo poslední příležitost říct všechno, co máme na srdci. V životě bývají často ukončeny příběhy podobně, jako bychom z filmu odstranili poslední půl hodinu. Odcházíme v mylné naději, že ještě bude další příležitost, loučíme se polovičatě, jelikož věříme, že se zase brzy shledáme, a necháváme si těžká slova na později. Jenže realita je taková, že vlastně nikdy nedokážeme s jistotou určit, který z momentů bude skutečně ten poslední. A to pak bývá ve chvílích loučení to nejtěžší; uvědomit si, že všechny tyto konce dost možná dokážeme uskutečnit jen ve vlastní představivosti.
Buďme laskaví sami k sobě a najděme soucit i k druhým
Velmi často vzpomínám na větu mojí terapeutky, která tak často končila naše setkání:
Buďte na sebe hodná.
Je to velmi prostá věta, ale až nedávno jsem si uvědomila, že jsem ji v minulosti až příliš často brala na lehkou váhu. Neuvědomovala jsem si doopravdy její význam. Byla to jen jakási samozřejmost, kterou jsem odkývala, a i nadále pokračovala ve svém sebenenávistném či sebelhostejném životě. Jenže když se zaposloucháme sami do sebe, velmi často zjistíme, že naše tělo i mysl nám dávají signály, které touží po laskavosti.
V současné uspěchané době bývá relaxace brána jako lenost a neproduktivita jako selhání. Když se však zamyslíme nad tím, jaký život například žijí lidé na odloučených vesnicích, kde jejich život nepohání sociální sítě nebo předhánění se na kariérních žebříčcích, zjistíme, že život vlastně může být i mnohem jednodušší, než jak si ho sami komplikujeme. Potřeby společnosti se dávají na vyšší prioritu než potřeby naše vlastní, ale mělo by tomu být právě naopak; aspoň občas.
Jakmile poznáme opravdový soucit a lásku k sobě samotným, mnohem snáz se nám vnímá soucit ke všem okolo, a naopak. Jen je potřeba se občas zastavit a zamyslet. Život už sám o sobě utíká moc rychle, a byla by škoda, kdybychom jej strávili honem za sny někoho cizího. Inspirujme se sami sebou; snažme se nacházet momenty, kdy je nám hezky, kdy si říkáme, že nám je vlastně krásně na světě. Přivoňme si k rozkvetlým stromům, dokud jsou v rozpuku, protože nevíme dne, kdy jejich krásné květy opadají. Ochutnejme tu limonádu, kterou jsme si už tak dlouho říkali, že chceme zkusit, ale ostýchali se, jestli bude opravdu tak dobrá.
A hlavně - buďme na sebe hodní.
💜
Přátelé, nevím, jestli tento článek v sobě má nějakou logickou posloupnost, nicméně doufám, že vám předá aspoň zlomek toho, co bych si přála, aby si z toho čtenář odnesl. Přeji vám krásné dny, mějte se rádi a nezlobte se na sebe. ✨