Po delší odmlce se opět vracím s nějakým tím zamyšlením. Minulý týden jsem se vrátila z výletu v Seoulu a záhy nato onemocněla. Mé tělo si nejspíš řeklo, že potřebuje ještě více času na rekonvalescenci, a vlastně se mu ve své podstatě ani nedivím. A tak se snažím mu v rámci možností dopřát, co je potřeba. Mám samozřejmě v plánu napsat i nějaké rozsáhlé články o Koreji, korejské kultuře, umění, běžnostech, které jsou u nás podivnou záhadou, ale ještě na to nejspíš nepřišel ten správný čas. A nechci slibovat přesné datum, den, měsíc, protože už léta vím, že tohle u mě prostě nefunguje. 😅 Takže až přijde vhodný čas, tak to tu bude. Nebojte. Poslední měsíce, možná tak půl roku, se nacházím v podivné fázi mého života. Nevím, jestli jde o finální uvědomění, jak moc je dospělost přeceňovaná, o vliv momentální politicko-ekonomické situace, o nedostatečnou schopnost mého mozku udržovat v sobě serotonin či čistě a pouze o to, že mám na hovno nastavení mysli. Vlastně ani nevím, proč to píšu...